Jako společnost si velmi ceníme vztahy a zvláště lásku. Láskou přebíjíme všechny ty strohé a tvrdé argumenty zákonů a omezení. Je to však důsledná Ježíšovská praxe nebo extrém?
Evangelista Matouš zaznamenává tento rozhovor (Mt 22:34-40):
Jeden učitel zákona se ptá Ježíše: “Mistře, které přikázání je v zákoně největší?”. Ježíš říká, že toto “Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí”. Toto je podle něj největší a existuje i druhé, velmi podobné: “Miluj svého bližního jako sám sebe”. Podle Ježíše na těchto dvou přikázáních stojí celá Bible.
Snadná a srozumitelná přikázání, a navíc o tomto ta Bible vlastně je (podle Ježíše). V tomto nadšení se, ale často velmi snadno zbavuje “klasických” deseti přikázání ze starého zákona a nahrazují se právě tímto jediným “zlatým” přikázáním.
Problém ale je, že Ježíš tyto výroky nepronáší jako nové poselství, jak má křesťan dnes uvažovat, ale naopak je cituje ze starého zákona (Dt 6:5 a Lv 19:18). To, zdá se, často není bráno v potaz a člověk nevidí hodnotu na druhé straně mince.
Pro Ježíše má Starý zákon, ze kterého cituje, pořád hodnotu. Nezbavuje se ho jako nějakého souboru omezení a tvrdých zákazů. Znovu jej křesťanům připomíná a zdůrazňuje, že jeho vyústěním jsou právě tyto hodnoty.
Jako křesťané, nepřehnali jsme to tedy v tomto případě, když odmítáme to, co Ježíš vyzdvihuje?
