„Pojď s námi,“ volají do okna římské vily na Marka, dva mladíci v tógách.
„Pojď, bude zábava, včera jsi o hodně přišel.“
„Nemůžu, otec mi to nedovolil.“
„No jo, ten starý diktátor. Jak dlouho se od něj ještě necháš omezovat a jak dlouho ho necháš, aby ti ničil život?“
„Nemůžu,“ zní smutně shora.
„Pojď, nech ho, mazánka, holky v krčmě už čekají. O ty pikantní zážitky bych nerad přišel. Kdyby sis to rozmyslel, víš, kde nás máš hledat. Jedna se tam pro tebe taky ještě najde.“
„Nejradši bych se na něj vykašlal. Jen kdyby nám ten cizinec neslíbil tolik peněz, když ho přivedeme sebou,“ šeptá potichu svému společníkovi ten hovornější.
V Markusovi se znovu rozmáhá zlost. V myšlenkách se vrací ke včerejšímu rozhovoru s otcem. Kamarádi mají pravdu, nic mu nechce dovolit, omezuje ho, vlastně mu ničí život. Ten vztek musí ven, na něčem si ulevit, aspoň kopnout do toho stolku. Aspoň nějak dát najevo svou vnitřní vzpouru proti otcovým rozhodnutím, ke kterým ho prý vede rodičovská láska a touha ochránit ho před zpackaným životem. To zrovna.
Stolek pod ranou jen poskočil. Ale váza, velká těžká skleněná váza, která na něm stála, se zakymácela, naklonila, spadla a na tvrdé dlažbě se rozbila na tisíc kousků. Ta váza, na kterou byl tatínek tolik opatrný. Ta vzácná starožitná váza, která dědečka stála tolik peněz. Ta váza, která představovala rodinné bohatství. Stála tam, co si Markus pamatoval. Když byl malý, ani přiblížit se k ní nesměl. S jakou opatrností ho tatínek učil vázu oprašovat, když povyrostl.
„Táta mě zabije,“ pomyslel si a ochromující strach se mu rozlil po celém těle. „Tohle mi v životě neodpustí.“ Tyto dvě myšlenky několik dalších týdnů pulsovaly v jeho mozku a jeho tělu dávaly sílu utéct co nejdál od otcova domu.
„Tohle mě zabije,“ od onoho osudného dne byly jeho myšlenky v podstatě stále stejné. Stále ho ovládala panika a strach. Každý den mu šlo o život. Ani jednou neusínal v bezpečí s pocitem, že jeho život je v pořádku. Pořád bylo něco, co usilovalo o jeho život. Dravá zvěř v pustinách za městem. Lupiči, kteří ho zmlátili, aby se jim ho podařilo zajmout a prodat na trhu s otroky. A nakonec ten muž, který si ho koupil. Nějak se nemohl zbavit dojmu, že ho ten muž odněkud zná. Že ví, že býval synem svobodného římana. Ale jako kdyby právě proto s ním zacházel o to hůř, než s ostatními otroky. „Chce mě zabít,“ ať už vyčerpáním z těžké dřiny na polích bez kousku stínu popoháněný ranami bičem nebo výhružkou v očích dobře ozbrojených vojáků, kteří jako kdyby se zaměřili právě na něj. Ty vojácké obličeje mu ale byly tak povědomé.
Jednou zahlédl zdálky známou tvář. „To byl služebník mého otce,“ zachvěla se v něm naděje. „Třeba mě hledá.“ Ale pak se naděje zase ztratila. „Ten už mě určitě nikdy nebude chtít vidět kvůli tomu, co jsem udělal. Nemám šanci.“
I v otcovském domě se z týdnů marného hledání zmizelého syna stávaly měsíce a pak i roky. Otec se svým bratrem však stále na všechny strany posílali své služebníky, kteří měli za úkol Markuse najít a přivést domů. Jediné stopy ale vedly k dávnému nepříteli této rodiny.
„Já ti tvého syna přivedu domů,“ s těmito slovy se bratr vydal na cestu do nepřátelského území.
„Nedovolím ti vstup do mého domu,“ křičel na muže Markusův majitel vzteklým hlasem, kterým ale nebyl schopný zakrýt záblesky strachu. „Jasně, že vím, že jsem jako otroka koupil syna toho římana, který mi tenkrát zkazil ten krásně připravený obchod. Víš, o kolik jsem tehdy přišel? To nemohl chvíli mlčet? To má za svou poctivost. Teď si toho mladíka pěkně vychutnám. Zaplatí mi všechno i s úroky. Neskončím s ním, dokud se nepomstím. Ne, nemáš tolik peněz, abych ti ho prodal. Je můj a není moci, která by mě donutila ho vydat. Právo je na mé straně, koupil jsem ho na trhu s otroky.“ Zlomyslný úšklebek mu zkřivil tvář. „O tom existují úřední záznamy.“
„Strýčku,“ překvapeně vydechl Markus, když v tom špinavém, otrhaném otroku, který dnes pracoval na poli vedle něj, poznal muže, který mu kdysi byl tak blízký. „Kde ses tu vzal?“
„Přišel jsem pro tebe, abych tě dovedl zpátky domů.“
„Domů? Já přece domů nemůžu, nemůžu tátovi na oči. Jaký trest mě čeká za tu rozbitou vázu? Nemůžu ji ničím nahradit, nemám ji čím zaplatit.“
„Vůbec nejde o vázu, nechápeš, že pro tvého otce máš mnohem větší cenu? On tě miluje, touží po tvé přítomnosti a tvé lásce. Trápí se. Ne pro tu vázu, ale protože jsi odešel. Ty sis myslel, že váza je pro tvého otce důležitější než ty? Tak málo svého otce znáš?“
Jiskřička naděje v Markusově srdci se začala rozhořívat. Opravdu by se mohl vrátit domů?
Z potrhaného hadru, který měl strýček omotaný kolem pasu, vytáhl sáček s penězi a opatrně ho vtiskl Markusovi do rukou. „Pojď, půjdeme domů.“
„Co vojáci?“
„To zvládnem, pojď.“
Nezvyklé chování muže, který na první pohled vypadal jako otrok, vyvolalo pozornost stráží.
„Běž domů,“ křikl na Markuse jeho strýc a sám se otočil směrem k pronásledovatelům. Když se Markus po chvíli ohlédl, zahlédl už jen strýce obklopeného vojáky a prudký pohyb jednoho meče.
Tady se příběh, podobenství, dostává do bodu, kdy není jisté, jak skončí. Jeho konec každý z lidí vypráví jinak. Záleží na tom, jaké představy má vypravěč o otci, kterého ztotožňuje s Bohem. Jaké představy má o jeho charakteru, pohnutkách a jednání.
Někdo říká: Markus usilovně pracoval a podařilo se mu koupit starožitnou vázu stejně vzácnou a podobnou té, kterou rozbil. Pak se mohl vrátit domů. Otec ho přijal, protože Markus odčinil svou chybu.
Jiný to popisuje takto: Ve skutečnosti to bylo tak, že Markusův otec byl domluvený s oním obchodníkem, který měl Markuse vyzkoušet a taky potrestat. Markus měl za vázu zaplatit těžkou prací. Otci se ale Markuse nakonec zželelo a tak poslal někoho jiného, který trest vytrpěl a za vázu zaplatil.
Ale jak by tento příběh vyprávěl ten, který zná Otce nejlépe? Ten, který o sobě prohlašuje: „Já a Otec jedno jsme.“
V Lukášově evangeliu Ježíš vyprávěl podobný příběh a jsem přesvědčena, že v našich reáliích by zněl asi takto:
Otec ho spatřil už z dálky z okna, jen co Markus vstoupil do jejich ulice. Otec seběhl dolů a běžel mu naproti, padl mu kolem krku a zasypal ho polibky, nechal ho obléct do skvostných šatů a uspořádal oslavu.
„Tati,“ zašeptal Markus, „nemůžu ti nahradit tu vázu.“
„Jakou vázu?“ podivil se otec.
„Tu rozbitou, když jsem byl malý, tolik ses o ni bál.“
„O ni? O tebe, vždycky jsem se hrozně bál, kdyby se rozbila, že by ses o střepy mohl ošklivě pořezat.“
„Ta váza teď není důležitá, hlavně že jsi doma.“
Jako bych ho slyšela volat. Co pořád máte s těma vázama? Já jich mám spoustu, pravých starožitných. Když se mnou budete žít, dám vám je. A vy s nimi a květinami, které do nich patří, můžete pomoci a radostí obdarovat spoustu lidí. Vázy mají své místo, ale vy ode mne neutíkáte kvůli vázám. Utíkáte proto, že mne neznáte. Uvěřili jste lžím, které vám o mně nakukali lidé oklamaní mým nepřítelem. Chce vás dostat, aby mi co nejvíc ublížil. On ví, jak moc mi na vás záleží. Ale vy se mne stále bojíte. Co víc můžu udělat, abyste poznali, jak moc vás mám rád? Vázy jsou jen záminka, ten skutečný důvod je mnohem hlubší.
Zapomeňme na vázy. Ty pravé má stejně jen náš nebeský Otec a my je budeme mít, až se k Němu vrátíme.
Vlaďka Jelínková