michals dne 24.1.2016

teloOdkud se v nás bere “přirozená” náklonost považovat duševní sféru jako ideální a neposkvrněnou? Proč se snažíme nasměřovat k duchovnímu procitnutí a osvícení? V tomto ohledu pak tělo nebude jen dočasnou přestupní stanicí na cestě, ale zároveň přítěží.

Vliv myšlenky, že tělo a duše jsou kvalitativně oddělené složky, pochází od filozofa Platóna. Ten totiž považoval duši jako něco, co je věčné a nesmrtelné a původně existovalo v nebeském světě idejí a bylo součásti boha. Naproti tomu tělo je vězením, do kterého byla duše inkarnována. Smrtí je duše osvobozená a vrací se do nebeského světa nebo je znovu reinkarnována. Dále podle Platóna ta pravá, ryzí realita je nebeský svět idejí, nepodléhající změně. A proto stvořený, fyzický svět, podléhající změnám, je zlý a je třeba se z něj vysvobodit.

Odtud tedy pozitivnější postoj k duchovnímu a negativní k tělesnému. Toto myšlení velmi dobře přežívá i v křesťanství a pochází právě od Platóna.

To co Platón rozděluje, Bible vnímá trochu jinak: “Hospodin Bůh vytvořil člověka z prachu ze země, a do jeho chřípí vdechl dech života; a člověk se stal živou duší.” (Gn 2:7). Text neříká, že člověk má duši, ale že se duší stává.

Proč je to vlastně důležité? Ač se to nezdá, a pan Platón už po tomto světě nechodí, důsledky jeho pohledu jsou v protikladu s křesťanskou zvěstí. Pokud rozdělíme člověka na negativní tělo a pozitivní duši, ovlivní to naše chápání:
• hříchu a hříšnosti
• toho jak Bůh člověka zachraňuje
• stavu a údělu po smrti
• a věcí spojených s tělesnou stránku našeho života.

Dále tento pohled vytváří prostor pro úvahy o reinkarnaci, o životu po smrti (před zaslíbeným vzkříšením), o spiritismu a o dalších věcech.

Vnímáte nějaké dopady Platónova myšlení na naši společnost? Vnímáte nějaké dopady i v křesťanském chápání?

Sdílet:
Share